Gröbeho vila

Projektem své velké podsklepené dvoupatrové vily ve stylu české novorenesance pověřil stavebník Moritz Gröbe architekty Antonína Viktora Barvitia a tehdy ještě mladého Josefa Schulze. Architekt Barvitius pobýval v letech 1854-66 v Itálii a zabýval se ranou renesancí 15. století, která nejvíce vyhovovala jeho uměleckému cítění. Ta ho také inspirovala nejen k tvorbě okolního prostoru, ale i k projektu vily, která se do takto upravené krajiny přímo nabízela. Umělec pomocí teras rozšířil a vyrovnal terén, který mu byl dán k dispozici, čímž získal ideální stavební místo. Vilu tak mohl malebně přiblížit až k okraji srázu a ještě více zdůraznit její dominantní postavení. Velká terasa před jižním průčelím vily umožňovala nejen pohled do údolí potoka Botiče, ale i daleké výhledy v širokém panoramatu. Ještě úchvatnější rozhled byl z oken i balkónů objektu. Na severní straně pak vilu doplňoval rozsáhlý travnatý parter.
Stejně tak tvrdě jako při tvorbě parku prosazoval Moritz Gröbe svůj názor i při stavbě vily. Oproti původnímu návrhu byl proto stavební realizace zjednodušena. Sloupy hlavního podjezdu nahradil Barvitius pilíři, zrušil i podjezd s lodžií na boční straně a podnož pročlenil jednoduchým bosováním. Stavba tak byla v souladu se sílící racionalitou sklonku 19. století zbavena nadbytečné zdobnosti při zachování ušlechtilého architektonického stylu. Vzhledem k tomu, že vila stojí na horizontu, byl zvolen velmi nízký sklon střechy.

Základní kámen ke stavbě (dodnes zachovaný v suterénu objektu) byl položen 1. června 1871. Stavbu řídil stavitel František Havel z Prahy. Jeho pravou rukou byl asistent a stavbyvedoucí Josef Linhart, který se později osamostatnil a stal se sám stavitelem na Smíchově. Prostorné pokojen, bylo jich celkem třicet, měly bohatě zdobené štukové stropy, od prvního patra vedlo reprezentativní mramorové schodiště s kazetovým stropem. Kamna v místnostech byla výtvarně zdobená, všude, včetně podlah, byly zásadně používány jen ušlechtilé materiály.
Kolem celé vily byla vybudována prostorná izolační chodba, aby se tak zabránilo pronikání vlhka do objektu. V suterénních prostorách, kde se nacházela kuchyň a další místnosti, byly podlahy položeny na trámové polštáře, rovněž z důvodu izolace proti vlhkosti.
Druhý z výše jmenovaných architektů - Josef Schulz - se sice věnoval především tvorbě interiérů, dochovaná projektová dokumentace však dokládá jeho autorství i u viničního altánu, skleníku a pavilonu. Jeho dílem je nejspíše i architektonické řešení bran a ohrazení.
Plastickou výzdobu interiérů včetně ozdobných štukových stropů provedl vídeňský sochař Detem. Freskové malby ve vlysu pod střechou na západní a jižní straně jsou dílem rovněž vídeňského mistra Kuglera.

Tytéž malby na straně východní a severní prováděl malíř z Říma, jehož jméno se bohužel nedochovalo. Sochařské práce byly dílem Bohuslava Schnircha a Josefa Vorlíčka.
Stavební realizace, počítáme-li i přípravné práce včetně výtvarných, v exteriérech i interiérech proběhly v roce 1870-74. Konečným výsledkem byl objekt, který se dnes po více než stotřicetipěti letech právem počítá mezi významné prvky architektonického kulturního dědictví Prahy.

Zdroj: GRÉBOVKA Zelená perla Královských Vinohrad,
Josef Hrubeš - Eva Hrubešová